Předchozí úprava v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, (účinném do 31. 12. 2013) právo na chov zvířete v bytě či domě výslovně neobsahovala. Z povinnosti řádného užívání bytu a povinnosti vytvořit prostředí zajišťující nerušený výkon práv ostatních uživatelů domu se nepřiměřené chování zvířat dovozovalo jako hrubé porušování dobrých mravů ve vztahu k danému bydlení. Řada pronajímatelů chov zakazovala, v některých domovních řádech byl také stanoven požadavek písemného souhlasu pronajímatele. Omezování chovu zvířat v nájemních smlouvách tak bylo běžnou praxí. O hrubé porušování dobrých mravů se jednalo zejména v případě, kdy ani po písemné výzvě s uvedením případných výpovědních důvodů majitel zvířete nesjednal nápravu.
V případě chování zvířat v bytě se do kolize dostávají na jedné straně zájmy pronajímatelů na řádném užívání svého majetku, a to zejména z hlediska bezpečnosti či možném poškození vybavení bytu, na druhé straně pak zájmy nájemců chovat své mazlíčky i v pronajatém bytě či domě. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), jenž vstoupil v účinnost počátkem roku 2014, přinesl podrobnější úpravu týkající se chovu zvířat v bytě. Ustanovení občanského zákoníku tak dle nové úpravy umožňuje nájemci chovat v bytě zvíře „nepůsobí-li chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v domě.“ Zákon tak dává nájemci právo, které nelze v jeho neprospěch omezovat paušálním zákazem chovu domácích zvířat či formulováním restriktivních podmínek s obdobným účinkem. Majitel zvířete musí respektovat pokyny pronajímatele a pravidla pro chov a udržení obvyklého pořádku. Navíc je majitel zvířete omezen úpravou tzv. sousedských práv, zejména by své případné sousedy neměl rušit nepřiměřeným hlukem, zápachem či vnikáním zvířete do cizích prostor. Při zkoumání, zda nájemce neobtěžuje ostatní obyvatele nepřiměřeně poměrům se přitom vždy musí zohlednit konkrétní okolnosti daného případu. Mezi tyto okolnosti patří například to, zda je předmětem nájmu rodinný dům na venkově či byt v panelovém domě v centru města (podmínky se tak zkoumají s ohledem na místní poměry každého předmětu nájmu zvlášť). Dále je potřebné zhodnotit druh zvířete s ohledem zejména na jeho velikost a podmínky potřebné k jeho chovu. Zcela odlišné požadavky na chov bude mít vodní želva, domácí kočka či prase. Navíc je potřebné zkoumat, zdali se jedná o zvíře běžně se vyskytující a chované v domácnostech (kočka, morče) nebo o živočicha pro chov neobvyklého (klokan, kůň). Závěrem je potřebné zohlednit také množství chovaných zvířat, hluk (nežádoucím je tak například hlasitý štěkot psů v pozdních hodinách), zápach a jejich nebezpečí pro okolí (chov dvou morčat v panelovém bytě v každém případě nepřináší taková rizika, jako chov krajty královské). Po pronajímateli pak nelze spravedlivě žádat, aby čekal až na útěk nebezpečného zvířete k tomu, aby byl chov shledán nepřiměřeně nebezpečným. Následně se všechny uvedené podmínky zhodnotí nejprve každá zvlášť a pak dohromady a vyhodnotí se, zda chov nestanovuje nepřiměřené obtíže poměrům v domě. Pokud by chov konkrétního zvířete mohl způsobovat obtíže nepřiměřené poměrům (např. v případě nadměrného hluku či vysokého rizika nebezpečí u prudce jedovatých zvířat), může pronajímatel daný chov zakázat. Při uzavírání nájemní smlouvy může pronajímatel do smlouvy přidat ustanovení týkající se chovu, zejména jednotlivá opatření za strany nájemce, která musí přijmout a zabezpečit. Pokud počítá pronajímatel se zvýšením nákladů, musí být jejich výše sjednána v samotné nájemní smlouvě. Začne-li působit chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu nepřiměřené obtíže až v průběhu trvání nájmu, je možné ukončit nájemní vztah, a to z důvodu hrubého porušování povinností stanovených nájemní smlouvou. Pronajímatel má za takových okolností právo daný nájemní vztah vypovědět. Jedním z důvodů pro zakázání chovu určitého živočišného druhu v předmětu nájmu může být také alergie na srst určitého druhu zvířat. V takovém případě si může pronajímatel ve smlouvě ujednat zákaz, a to z toho důvodu, že po skončení nájmu by byl byt pro samotného pronajímatele díky přítomnosti alergenů neobyvatelný.
Ustanovení občanského zákoníku uvádí ke zvýšeným nákladům následující: „Vyvolá-li chov zvířete potřebu zvýšených nákladů na údržbu společných částí domu, nahradí nájemce tyto náklady pronajímateli.“ Pronajímatel může po nájemci vyžadovat náhradu nákladů za účelem uhrazení údržby společných částí domu, která se v souvislosti s chovem daného zvířete navýšila (může se obecně jednat o náklady na celkovou údržbu, náklady na úklid společných prostor apod.). Rozúčtování zvýšených nákladů všem nájemcům daného domu by bylo nepřiměřené, neboť by zasahovalo do práv těch, kteří zvíře nechovají a doplácí tak na chov domácích mazlíčků ostatních obyvatel domu.
Nová právní úprava v občanském zákoníku umožňuje chov zvířat v pronajatém době či bytě v případě, kdy daný chov nezpůsobuje hrubé porušování obvyklého užití bytu. Zásadní je v daném případě to, nakolik chov zvířete zatěžuje společné prostory a sousedy. V případě, kdy chov zvířete způsobuje nárust nákladů na údržbu společných prostor, který přímo souvisí právě s daným chovem, může pronajímatel žádat náklady s tímto spojené.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník PETROV, Jan. Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H. Beck, 2017. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-653-1. HULMÁK, Milan, KABELKOVÁ, Eva. § 2258 [Chov zvířete v bytě]. In: HULMÁK, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 399. ISBN 978-80-7400-287-8.