Autorky článku: Lenka Stawarczyk & Tereza Formanová.
„Máme tady pro vás takový menší úkol. Ať vidíme, jak přemýšlíte. Nic velkého.“
Nevinná věta, která zní na mnoha pohovorech. Jasný. Chcete poznat kandidáta, otestovat jeho styl myšlení, vidět, co fakt umí. Ale pak se z toho „malého úkolu“ vyklube celá kampaň, strategie, nebo třeba sériová výroba sloganů, textů či vizuálů.
Kandidát zatne zuby, o tu práci mu přece jde… A tak zpracovává.
Hodiny ubíhají a to, co mělo být úkol na dvě hodiny, nakonec vyšlo na celý manday. Hranice mezi tím, co je přiměřené testování a co už je neplacená práce, se pomalu ale jistě rozmazává.
Na pohovoru pak výstup kandidát hrdě představí. Všechny dokumenty pošle předem, vyladěné a čisté. A pak přijde e-mail s větou „Vybrali jsme jiného kandidáta.“
Jasně, stane se. Jenže pár týdnů na to otevře kandidát web firmy a tam jeho slogan, jeho design a nebo nápad. Použitý bez domluvy, bez poděkování, bez koruny.
Co teď? Mávnout nad tím rukou? Nebo se ozvat? A hlavně – je to vůbec legální?
Takhle, já ve výběrkách úkoly taky zadávám a považuju to za legitimní. Pokud má ale rozumný rozsah a opravdu slouží k demonstraci schopností.
Jenže problém nastává ve chvíli, kdy rozsah zadání už dávno přesahuje dvě tři hodiny. Výstup požadujete ve vysokém rozlišení, otevřených formátech nebo rovnou tak, aby šel použít. A nikdo přitom neřekne, co se s ním vlastně stane.
Tohle už není test. To je outsourcing.
Z právního pohledu je situace naprosto jasná. Výstup, který vytvoří kandidát během náboru, je autorské dílo. A autorské právo k němu automaticky náleží autorovi, tedy kandidátovi.
Nejde tu o vlastnictví v tradičním slova smyslu. Autorské právo není jako auto, které koupíte, a je vaše. Je to o oprávnění k užití, které může autor (nebo autorka) někomu udělit, nebo taky nemusí.
Firma může výstup použít pouze tehdy, pokud získá licenci. Tedy souhlas s tím, že dílo může nějak konkrétně využít. Bez licence ale nemá oprávnění ani ke zveřejnění, ani k úpravám, ani k předání výstupu třetí straně.
Licence nemusí být placená, ale klidně ji může autor udělit zdarma – a v praxi se to běžně děje. Například když přidáváme příspěvek na LinkedIn nebo Facebook, automaticky tím platformám udělujeme licenci k jeho dalšímu využití. A děláme to vědomě, protože jsme si přečetli podmínky, nebo aspoň zaškrtli, že jsme je četli, ehm 😅.
Klíč je právě v tom, že to každopádně musí být vědomá dohoda obou stran, byť by byla třeba jen v e-mailové komunikaci.
Licence neznamená, že hned musíte uzavírat samostatnou písemnou dohodu. Jednoduše v zadání práce nebo komunikaci s kandidátem popište hlavně toto:
1. Jakým způsobem budete jeho výstup používat.
2. Na jak dlouho, na jakém území a v jakém množstevním rozsahu potřebujete výstup použít.
3. Jestli budete výstup upravovat, dokončovat, spojovat s jinými díly, nebo do něj jinak zasahovat a zpracovávat. Plánujete ho přeložit? I to musíte zmínit.
4. Jestli chcete získat tato práva k dílu bezúplatně, nebo za ně nabízíte odměnu a jakou.
Máte? Tak teď potřebujete souhlas kandidáta. Ten může mít různé podoby – klidně stačí potvrzení do mailu. V některých případech dokonce i prosté odevzdání výstupu bez výhrad znamená akceptaci těchto podmínek. Ale pokud nic z toho nenastane a vy výstup i tak použijete, není to v pořádku.
Nevíte si s tím rady, potřebujete výstup pro opravdu široké aktivity, nedokážete vymezit způsob použití, nebo je zde jiný problém? Oslovte advokáta se zaměřením na autorské právo, pomůže vám s tím.
Pak už nejde jen o reputaci. Kandidát může požadovat například:
Ve výsledku to může znamenat víc než jen právní problém, ale taky pošramocené dobré jméno značky a ztracenou důvěru budoucích kandidátů. Tyhle věci se prostě šíří rychle.
Nejlepší obranou je prevence. Když dostanete úkol, který zavání produkčním využitím, zeptejte se:
Pokud se rozhodnete úkol udělat, ale nesouhlasíte s jeho použitím, napište to.
I jednoduchý e-mail ve stylu „Výstup posílám pouze pro účely výběrového řízení, nikoli pro další použití.“ má váhu.
A pokud úkol zabere výrazně víc času nebo znalostí, než odpovídá běžnému „testování“, je na místě říct si o odměnu, tzv. skicovné. U vyšších pozic je to dnes běžné.
Chcete zadat úkol, ale vyhnout se právní sporům? Tak takhle:
✅ Připravte úkol, který nejde rovnou použít (fiktivní značka, nereálný scénář).
✅ Buďte transparentní – napište, co se s výstupem stane.
✅ Respektujte čas kandidáta – pokud úkol zabere den, zvažte skicovné.
✅ A hlavně: dohodněte si licenci. Napište stručně podmínky a získejte souhlas.
💡 Některé firmy volí třeba placený trial day nebo týden, kdy si obě strany otestují spolupráci.
Ještě jedna poznámka na závěr: ve chvíli, kdy už s kandidátem uzavřete pracovní smlouvu nebo dohodu (DPP/DPČ), začíná platit jiný právní režim.
Autorská díla vytvořená v rámci pracovního vztahu spadají pod zaměstnanecká díla. To znamená, že i když autorem zůstává zaměstnanec, práva k dílu vykonává zaměstnavatel. Zaměstnanec pak už nemůže rozhodovat, co se s dílem stane.
To se ale nevztahuje zpětně na výstupy vytvořené ještě před nástupem – tedy právě na úkoly z výběrka. Na ty je vždy potřeba licence. A nejde to ani zpětně domluvit. Nezapomeňte tedy, že pokud chcete s výstupem z výběrka pracovat, potřebujete k tomu výslovný souhlas autora.
Kreativní úkoly jsou legitimní nástroj, pokud je jejich účel jasný a rozsah přiměřený. Ale pokud to přeroste v neplacenou zakázku, je to problém. Na jedné straně stojí kreativci, kteří chtějí ukázat, co umí. Na druhé firmy, které chtějí najít ty správné lidi. Ale správní lidi nemakají zadarmo. Tak ať vás to pak celé nevyjde zbytečně draho.
Tento článek pro vás napsala Lenka Stawarczyk, která často v komunitě kreativců vnímá tahle bolení a chtěla s tím něco udělat, a Tereza Formanová z advokátní kanceláře SEDLAKOVA LEGAL, která se na právo duševního vlastnictví zaměřuje.
Pokud výběrko plánujete a nejste si jistí, jak zadání správně právně nastavit, ozvěte se Tereze. Pomůže vám vymyslet nábor tak, aby bylo vše fér, srozumitelné a bezpečné. Pro obě strany.
Držíme palce na dalším výběrku. 🙌