Před zhruba pěti lety jsem hledala téma pro rozsáhlejší populárně naučný právní článek. Už předtím jsem se zajímala o právní aspekty nakládání s daty či novými technologiemi. V tu dobu vrcholilo na unijní půdě přijímání dokumentů věnovaných umělé inteligenci a její budoucí právní úpravě. Roboti s potenciálem změnit svět! Má sci-fi milující představivost se rozjela na plné obrátky. Pak jsem se uklidnila a začala studovat, přemýšlet a psát.
S tehdejším článkem jsme nakonec zvítězila v soutěži Právník roku. Že šlo o téma navýsost aktuální, dokazuje i to, že všechny tehdejší vítězné příspěvky dané kategorie byly věnovány právě novým technologiím. Cenu jsem přebírala za lehkých obav všech zúčastněných, že na podiu předčasně porodím. Naštěstí to syn ještě chvíli vydržel.
Jako možná každý rodič jsem se při příchodu dítěte na svět zamýšlela, jaký asi bude svět jeho plnoletosti. Sama si stále živě vzpomínám, jak jsem v 18 odjížděla na prázdniny do USA a maminka se dojímala, že kdyby jí to někdo řekl při mém narození za dob ČSSR, nevěřila by.
Jak tedy budou vypadat technologie za 15 let a jak moc do nich zasáhne právě AI? Na jednu stranu slyšíme, že jde jen o buzzword a nic víc než pokročilou statistiku, na straně druhé obrovská očekávání potenciálu naprosto změnit svět a společnost. A do toho stále se opakující „zimy umělé inteligence“. Předpovědi ale stále připomínají spíše věštění z křišťálové koule. Zatímco Jules Verne snil celé století před mým narozením o létajících autech, v roce 2022 máme taková, která na jedno nabití ujedou maximálně nižších pár set kilometrů a řídit sama umí jen trošičku. A nečekaně nejvíce pozornosti věnujeme utrženému sluchátku, které se vejde do kapsy. Přání někdy plnit umí, ale ještě lépe je umí našeptávat.
Za těch posledních pár let jsem přečetla spoustu vědeckých i polovědeckých článků věnovaných umělé inteligenci, spolunapsala monografii na toto téma, napsala pár dalších článků i zkritizovala návrh nařízení EU, zúčastnila se zajímavých konferencí. Ani mně se nevyhnuly clickbaity v podobě nadpisů zmiňujících volební a jiná práva robotů. Také jsem byla přizvána ke spolupráci s Etickou komisí řešící autonomní dopravu a Centrem Karla Čapka. A ač nás někteří vyzývají, že bychom místo filozofování měli raději jít malovat chybějící značení na české sillice, stále mě to baví a vidím v tom smysl. V popularizaci vědy i techniky obecně, i konkrétních problémů AI a autonomní dopravy.
Věřím, že autonomní doprava tu jednou skutečně bude. Možná později a v trochu jiné podobě, než si teď představujeme, ale jak se říká: „Buď připraven!“ Většina predikcí společenských změn v souvislosti s AI se shoduje alespoň na tomto jediném – být připraven je skutečně žádoucí, a proto je nezbytné soustředit se na adekvátní technické vzdělávání včetně AI a datové problematiky. To si naštěstí uvědomují i osvícení čeští akademici i studenti, proto jsem měla i pár zajímavých příležitostí přednášet o tomto tématu.
Na jedné z těchto přednášek jsem byla velmi trefně upozorněna, že můj výklad občas působí příliš negativně, ve smyslu že technologie využívající AI jsou především ohrožující. To si určitě nemyslím. Možná, že za tento můj dojem může nemoc z povolání - jako právnička mám tendenci se soustředit spíše na negativa a především rizika, než že by to nutně muselo přesně odrážet můj vlastní názor. V skrytu duše totiž zůstávám opatrným optimistou.
Přes veškerou naději ve smysluplný pokrok však trvám na tom, že je třeba mít rizika spojená s AI na vědomí a hledat možná řešení a opatření pro zabránění negativním dopadům. Typickým příkladem jsou algoritmy používané sociálními sítěmi. Jejich negativní dopady jsou přesně tou situací, kdy právo z podstaty věci zaostává za reálným vývojem událostí.
Výše uvedené je jeden z mnoha důvodů, proč za stěžejní bod všech etických kodexů a dalších dokumentů věnujících se principům využívání AI považuji humanocentrismus, tedy důraz na člověka. Jsem přesvědčená, že jen člověk dokáže ty nejhorší, ale zároveň i ty nejúžasnější věci a – alespoň prozatím – si nedovedu představit AI jinak, než jako prodlouženou, byť do nějaké míry autonomní, ruku člověka.
Kde tedy vidím budoucnost, respektive největší přínos umělé inteligence? Obory v nejbližším horizontu s největším dopadem jsou jasné: média včetně sociálních sítí, zdravotnictví, doprava, kybernetická bezpečnost a finanční služby. Všude tam už AI našla svá uplatnění, i když často jde o „závody ve zbrojení“ kdo s koho.
Jsou také chvíle, kdy mám pocit, že lidstvo vlastně není na technický vývoj připraveno. Když se podíváme na digitalizaci státu 21. století nebo na interpretaci dat při covidové pandemii, jak bychom vlastně mohli chtít úspěšně pracovat s pokročilou AI?
A nakonec otázka doslova za milion: zmizí některá povolání? Některá jistě ano a jiná se zas objeví, ale to by koneckonců jistě přišlo i bez AI. Zásadní problém některých odhadů je, že zcela opomíjejí, že v případě zaměstnanosti nejde o „tvrdá čísla“. Stejný počet zaniklých a vzniklých pozic neznamená nulový dopad na zaměstnanost už pro zcela odlišné požadavky na kvalifikaci a taky náklady jednotlivých pozic.
Mohu-li parafrázovat, budou tedy řidiči "mít co žrát"? Doufejme že ano. Jistě se ale shodneme, že je žádoucí co největší flexibilita a ochota k rekvalifikaci, byť ta má samozřejmě své reálné limity. Ač pro mne je třeba jen stěží představitelná právní praxe bez internetu a specializovaných programů, přesto i dnes celá řada advokátů úspěšně praktikuje „po staru“. A stejně, jako se nenaplnily předpovědi létajících vozidel, už dnes zastaraly například některé představy automatizované justice. Narážejí totiž jak na technické, tak především psychické bariéry. Umíte si představit, že o vás plně rozhoduje umělý soudce? Nebo za vás běžně uzavírá smlouvy AI?
Už proto jsem přesvědčena, že nás stroje jen tak úplně nenahradí. Spíše budou jen tím nástrojem, ačkoliv čím dál tím víc samostatnějším. A musíme si pozorně hlídat, aby udělaly náš svět hlavně příjemnějším a v důsledku vlastně i lidštějším, a nikoliv jen rychlejším a zběsilejším.